Zobrazit RSS kanál

Jan Ebr

Bahňáci, Turecko, Andalusie a zase Argentina

Hodnotit článek
V posledních měsících jsem pozoroval tolik ptáků, že už jsem ani neměl čas o tom moc někam psát. Srpen a září jsme věnovali hlavně bahňákům - lokalit letos i kolem Prahy bylo spousta a bylo pořád na co koukat a bylo možné necházet i nové druhy. Vlastně hned po minulém blogu jsem na stejné louži, kde jsem málem nechal auto, narazil na kolihy velké - druh, který sice známe ze Španělska velmi zblízka, ale u nás nám pořád unikal. Při dalších příležitostech jsem si pak "doplnil vzdělání" pokud jde o jespáky u nás a seznam obohatil o jespáka šedého, malého, křivozobého a písečného. Obzvlášť pozorování naproto krotkých jespáků písečných na Nechranicích ze vzdálenosti několika metrů stálo opravdu za to, podobně tomu bylo u dvojice jespáka bojovného a křivozobého, kteří zase prošli několik metrů od nás na Dehtáři, protože si nás záhadně nevšimli. Především ale bylo díky přebytku zaplavených lokalit celou druhou polovinu léta kam jezdit a kde si užívat pěkného, ač poněkud teplotně přehaného, počasí. V počasí již chladnějším jsem pak na Horusickém rybníce stojíc skoro po kolena v bahně vybojoval i kulíky zlaté a bledé - v dalekohledu jsem jasně viděl rozlišovací znaky druhů, a tak můžu zodpovědně říct, že jsem viděl oba, ale z fotografií to teda všechno vypadá spíš jako rozmazané hromádky neštěstí, protože chvění vzduchu i 1. listopadu bylo naprosto strašlivé. Pro úplnost potupně přiznám, že jsem až do letošního září u nás spolehlivě nepozoroval vránu černou - jejich podzimní houfování mi naštěstí letos umožnilo zaplnit další velmi trapnou mezeru v českém seznamu.

Mezitím jsem ale našel čas i na pořádný "twitching" - na Dehtář jsme vlastně jeli hlavně za břehoušem rudým, kterého jsme sice pozorovali jenom ze vzdálenosti mnoha set metrů, ale jeho identifikace byla jednoznačná. Když už jsme byli "okolo" (tedy u Pelhřimova, odkud jsme vyráželi i na Dehtář, ačkoliv je to stejně daleko, jako z Prahy), nemohli jsme se nestavit v Záhlinicích na kormorány malé, vždyť je to jenom 200 kilometrů! (Bohužel, dalších sto kilometrů na Choryni už bylo zbytečných, protože lokaitu s jespáčkem ploskozobým jsme omylem minuli). Když jsem pak byl začátkem listopadu zrovna v Brně a v Tovačově ohlásili lyskonoha ploskozobého, opět nebylo nad čím váhat - stalo se z toho navíc takové pěkné minisetkání s dalšími pozorovateli. To tedy vzhledem k exkurzi ČSO začalo po deváté hodině pomalu přerůstat v megasetkání, ale to už jsem byl (k určitému údivu účasntíků exkurze) na rychlém ústupu někam, kde nebude víc lidí než ptáků.

Jenomže člověk prostě nemá pořád čas pozorovat ptáky v ČR, protože někdy je taky musí pozorovat mimo ní! Během 14 dnů v SV Turecku a Gruzii jsme sice plánovali hlavně chodit po horách, ale jakmile je člověk jednou birdwatcher, tak od toho tak snadno neuteče, a tak jsme si hned přivezli domů 11 nových druhů a ještě mnohem víc zážitků s druhy "starými", především s neuvěřitelnými hejny husic rezavých na jezeře v Kuyucuku. Vrcholem tohoto výletu ale byla krátká návštěva Batumi v Gruzii, kde jsme se ocitli právě včas na zdejší vyhlášenou migraci dravců. Skutečně, pokud se zde usadíte na vhodném místě na kopcích nedaleko od moře, tak už pak stačí jen sedět a koukat nad sebe, neboť zde v úzkem pásu kolem pobřeží táhnou denně desetitisíce ptáků. V době naší návštěvy byl dominujícím druhem luňák hnědý, ale sem tam se mezi jejich hejny ukázalo něco zajímavějšího - kromě různých velkých orlů, káňat, poštolek, ale i čápů černách a vlh pestrých, i tři u nás prakticky nevídané druhy, a to orlík krátkoprstý, orel nejmenší nebo krahujec krátkoprstý. (Pro úplnost, dalšími našimi novými druhy z Turecka jsou zvonohlík zahradní, strnad viničný, břehule skalní, konipas citronový, moták stepní, kavče červenozobé, linudška úhorní a také pelikán bílý, kterého jsme dosti překvapeně pozorovali na letištní ploše v Istanbulu).

Hned po návratu nás čekala "služební" - tentokrát spíše služebně-relaxační - cesta do Malagy, která přinesla daších celkem šest druhů: vlaštovku skalní, bělořitě černého, ťuhýka pustinného, kachnici bělohlavou a dva, po kterých jsem vysloveně toužil, a to racka Adouinova (druh, který lze vidět jen na několika místech v Evropě, protože se moc nemá k pohybu mimo svoje hnízdiště) a pozoruhodného, v Evropě exkluzivně "iberského" luňce šedého. No a aby toho nebylo málo, tak v pondělí v noci jsem se vrátil z další malé zastávky v Jižní Americe a aniž bych měl ještě zdaleka určené všechny fotografie, našel jsem už 8 nových druhů - to sice nezní příliš převratně, ale oblast, kam jezdím na služební cesty jniž čtyři roky mám "vykoukanou" pomalu jako okolí Prahy, a tak se každý úspěch cení - obzvlášť, když mezi novými druhy jsou takoé špeky jako zoboun americký, nebo třeba kulík dlouhozobý.
Kategorie
Nezařazené

Komentáře

Komentovat článek Komentovat článek