Zobrazit RSS kanál

veverka

Toulky přírodou - splynutí s prostředím

Hodnotit článek
Při našich procházkách přírodou, kdy zadumáni kráčíme po polní pěšině, nad hlavou se nám rýsuje čisté modré nebe a z křoví vedle nás se tu a tam ozve zašramocení, vždy zažijeme něco zajímavého.

Najednou je úplné ticho a nám se zdá, že jsme tu sami. Určitě tomu tak ale není. Kdybychom se dokázali podívat na naše okolí z výšky, určitě bychom si všimli, že se jen pár metrů od nás v obilí tiskne k zemi bažantí slepice s kuřaty. Je vtisknutá do malé prohlubně v hlíně a zakrývá pod sebou kuřátka. Ty v případě nebezpečí nevydají ani hlásku; ani slepice se nepohne. Jediné, co by ji mohlo prozradit, je lehký větřík, co jí rozčepýří peří. Najednou se na cestě před námi zničehonic vynoří z trávy křepelka, takový malý a baculatý, tmavě hnědý ptáček. Nejspíš se vydala za potravou. Na okamžik se zastaví, a tak si můžeme všimnout, že má na boku těla světle hnědě zbarvené peří a přes oko krémově žlutý proužek. Zvířátko se dává znovu do pohybu, popoběhne po cestě, skloní hlavičku a něco si prohlíží na zemi a pak to sezobne. Najednou znejistí a v mžiku zmizí mezi hroudami hlíny a stává se jejich nedílnou součástí.

Pokračujeme dál ve své procházce. Zanecháváme za sebou obilné pole a obtisky podrážek ve vysušené polní pěšince. Po chvíli dojdeme k rozcestí. Kdybychom se vydali doleva, došli bychom přes poměrně rozlehlý les do města. Ale my půjdeme jinou cestou, tou dojdeme až k malému rybníčku ukrytému v lese. Lemují ho mohutné listnaté stromy se silnými kmeny. Když se pozorněji zadíváme, přijde nám na těch stromech cosi zvláštní. Půjdeme trochu blíže a zas je na nich patrný drobný pohyb - malý stín na kmeni - že by odlupující se kůra? Ale kdepak. Po kmeni od země vzhůru stoupá trhavými pohyby ve spirále stále výš a výš ke koruně šoupálek. Jeho hnědé peří splývá s podkladem. Šoupálek dlouhoprstý má ještě šedobílý proužek nad očima a stříbřitě bílé bříško, jinak je celý hnědý. Takže vidíme-li jej zrovna na stromě, není snadné si ho všimnout. To, co by ho možná prozradilo, je jen tiché škrábání drápků o kůru. Je vyzbrojen dlouhým, poměrně tenkým zobáčkem zahnutým směrem dolů, s jehož pomocí loví hlavně hmyz. Tento malý ptáček se při šplhání opírá ocáskem o strom. Pozorujeme drobného tvorečka, jak se obratně pohybuje po kolmém povrchu, ale najednou se vznese a popoletí na další strom a pak hned na další. Tento drobný ptáček totiž nelétá dlouhé trasy, jen přelétává mezi stromy.

Po půlhodině chůze přicházíme k nevelkému rybníčku, jeho hladina se zdá klidná. Zrcadlí se v ní modré nebe. To se ale náhle zavlní a z vody se vynoří potápka roháč, zrovna vyvádí mláďata, a tak byla na lovu. V zobáku drží poměrně velkou rybku a odplouvá s ní k rákosí. Kdybychom ji teď vyplašili, znovu by se potopila. Dokáže se potopit několik metrů hluboko a uplavat velkou vzdálenost pod vodou. Na to, než by se znovu vynořila, bychom čekali skoro celou minutu. Zelená záclona z rákosí na druhé straně rybníka se zavlní a vyplave z ní druhý roháč, který plave prvnímu naproti. Na zádech se mu cosi hýbe. Jsou to mláďata. Mají bílou barvu a jsou černě pruhovaná. Takto maskovaná by v rákosí nebyla vůbec vidět. Sedneme si na okraj rybníčku; naše ptačí rodinka zmizí v rákosí. Vlnky se pomalu z hladiny vytrácejí - ale najednou jsou zde další! Kousek od nás se z vody vynořila hlava. Tedy spíše malá ptačí hlavička, pozoruje nás. Je to potápka malá. Ani jsme si ji celou neprohlédli, protože se nad ní znovu uzavřela hladina. Za okamžik se objeví jinde, vynoří se u rákosu. Jako bójka, nebo korkový špunt je doslova vyplivnuta na hladinu. Ale asi se nás bojí, protože se opět potápí až jí kouká jen krček a hlavička. V nebezpečí se totiž tyto potápky potápí až po krk do vody.

Za nějaký čas se slunko začíná sklánět k západu a už tolik nehřeje, nebe mění barvu, je nejvyšší čas vydat se na cestu k domovu. Nejprve jdeme kousek lesem. Občas se tu vyskytnou i stromy, které se rozpadají a trouchniví. Jejich rozpadající se dřevěná torza trčí z promáčené půdy jako polámané stožáry ztroskotaných lodí. K jednomu takovému se blížíme, nemá žádné listy a ani kůry už na něm moc nezbývá. Půlka stromu je úplně suchá a pokroucená, chvíli se nám zdá, že se na nás jedna z větví dívá. Možná se nám to nezdá - opět se na nás dívají malá černá očka. Také rozpoznáváme tělo ptáčka, které se tolik podobá dřevu, na němž sedí. Je to určitě lelek, je poměrně vzácný. Bude proto lepší ho nevyrušovat. Doma určitě budeme mít o čem vyprávět.

Aktualizováno 20. 01. 2012 v 23:05 uživatelem veverka

Kategorie
Nezařazené

Komentáře

Komentovat článek Komentovat článek